Za pár dní bude chodit Mikuláš, a tak jako každoročně přemýšlím nad tím, zda jsme tento svátek a tradici malinko nepokřivili.
Jen počkej, oni čerti vidí, jak zlobíš a brzy si tě za to odnesou do pekla…
Slyšeli nebo jste snad i sami vyřkli tuto nebo podobnou větu směrem ke svým dětem, když se zrovna nechovaly podle vašich představ? Slýchám ji poměrně často ve své blízkosti, a tak myslím, že může jít o velmi rozšířenou berličku ve chvíli, kdy už nevíme, kudy kam.
Je jednoduché nechat se strhnout okamžikem, když máme pocit, že dítě neposlouchá a ať děláme, co děláme, ono se ne a ne uklidnit. Ještě jednodušší je v ten moment postrašit jej čertem, pohrozit, že tam někde v pekle mají čerti zaznamenány všechny jeho prohřešky, takže až přijde den D, má se náš malý miláček „na co těšit“.
A já se ptám: Neumíme to jinak? Neulehčujeme tak situaci především sami sobě? A je skutečně nutné děti STRAŠIT?
Jak všichni dobře víme, 5. prosince bývají ulice plné Mikulášů, andělů a čertů. Proč tedy z celé trojice dáváme tolik prostoru především posledně jmenovanému a o zbylých dvou zástupcích magické říše slyšíme tak málo?
Laskavá a moudrá bytost jako ochránce
Svatý Mikuláš byl oblíbený pomocník chudých a ochránce nespravedlivě obviněných. Sama jej vnímám jako moudrou a laskavou bytost, která by měla být pro děti podporou a nastaveným zrcadlem. Právě Mikuláš by (dle mého) měl být pevný a spravedlivý muž, který dětem poskytne náhled na jejich skutky a bez hodnocení jim dá prostor, aby se nad nimi a samy nad sebou zamyslely. Mikuláš má udržovat rovnováhu mezi dvěma dalšími bytostmi – andělem jako zástupcem dobra a čertem, který v tento sváteční den symbolizuje zlo.
Mikulášovým úkolem je tedy vybalancovat oba póly duality a s moudrostí a laskavostí nabídnout dětem zpětnou vazbu nad jejich činy, lépe řečeno vést je k tomu, aby byly schopny střízlivého pohledu na sebe sama.
Věřím, že v převážné většině případů se takto děje.
Když rovnováha chybí
Zároveň vím ale i o mnoha reálných situacích, kdy se Mikulášovi takovou rovnováhu mezi „dobrem a zlem“ nastavit nepodařilo. Nejdůležitějším členem týmu byl mnohdy v celém triu čert, který velmi hlasitě hudroval, zuřivě cinkal řetězy a jeho maska byla tak přesvědčivá a děsivá, že se některé z dětí strachy rozplakaly, počuraly nebo začaly koktat. Co teprve, když čert děti neúnavně honil, přestože se mu snažily ubránit a chtěl je nacpat do pytle.
Mikuláš spolu s andělem stáli opodál jako by se celé situace vůbec neúčastnili. Možná pak jen mlčky předali dítěti pár sladkostí a ono dost možná ještě v pořádném šoku ani nevědělo, čí je. Proč děti strašíme čertem (vším tím, co je na nás špatné a zlé) a naproti tomu symbolu anděla (toho lepšího v nás) nedáváme téměř žádný prostor?
Když někdy vidím ty šílené masky a zuřivé, děsivé čerty, co se až moc vžili do role, je mi z toho úzko. Některé děti pak pláčou, klepou se, koktají, mají noční můry nebo se u nich po tomto silném zážitku začne objevovat pomočování.
Nenechte se mýlit – nechci na tomto místě nijak moralizovat ani tvrdit, že všichni čerti jsou zuřiví škoditelé, kteří musí nutně dítěti svým výstupem způsobit trauma. To, na co se snažím upozornit, je to, abychom my dospělí pečlivě zvažovali, zda a v jaké podobě dětem zprostředkujeme kontakt s Mikulášem, čertem a andělem. Abychom se zamysleli nad tím, jestli je dítě na tuto konfrontaci dost zralé a jak ji asi ustojí. A také – zda naše interpretace tohoto svátku není přinejmenším trošku jednostranná.
Jestliže dítě několikrát za rok strašíme tím, že si ho odnesou čerti, protože je zlobivé, představme si, kolik strachu, obav a zoufalství kapičku po kapičce přilíváme do citlivé dětské duše. A pak, když přijde 5. prosinec a zastrašující slova, která od nás dítě slyšelo, se spojí s přímým prožitkem při setkání tváří v tvář s čertem, který opravdu působí dojmem velkého pekelníka, může být na traumatizující zážitek zaděláno. I některé z dětí, které už chodí do školy, se čertů ještě bojí a je tedy velký omyl myslet si, že v nemůže zůstat podobný negativní otisk.
Trochu jinak
Vždy mi bylo přirozeně bližší dětem vysvětlovat a ukazovat, proč je některé lidské jednání v pořádku a proč jiné už v pořádku není, spíše než bych je děsila, zastrašovala a vyhrožovala. Ano, ne vždy situaci zvládneme tak, jak bychom chtěli, je jasné, že se čas od času stane, když dítě přestřelí, že že si neudržíme vnitřní klid a třeba proneseme něco, co jsme nechtěli. Nebudu tvrdit, že mně se to nikdy v komunikaci s dětmi nestalo. Je však možná mnohem důležitější, abychom svým přístupem dávali pocit bezpečí, jistoty a bezpodmínečné lásky. Aby věděly, že i když občas zlobí, milujeme je. A nikdy bychom je žádnému čertovi nebo „zlému dědkovi“ nedali.
Zkusme si s dětmi povídat o tom, kdo je Mikuláš, čert a anděl a proč vlastně 5. prosinec takto oslavujeme. Možná tak naše děti snáze pochopí smysl tohoto svátku. Co když důležitější než vpustit na ně tři namaskované bytosti, je vést děti k sebereflexi – k tomu, aby samy dokázaly rozlišit, co se jim během roku podařilo a co by ještě chtěly v příštím roce zlepšit?
Nadílku přece může Mikuláš nechat třeba jen za oknem a také to bude pro dítě hezký zážitek. A pokud chceme, aby se s těmito bytostmi setkalo osobně, ujistěme se, že vše může proběhnout i v relativně poklidné atmosféře.
Tradice a rituály jsou, jak věřím, pro nás všechny velmi potřebné. Společnost si ale tradice během let přizpůsobila k obrazu svému, vzala si z nich povrchní vrstvu a z jejich skutečné podstaty už dnes zbývá jen pramálo. Vracejme se zpět k podstatě, prosím! Ve všem, co žijeme!
