Tentokrát mám pro vás skvělé tipy na knihy o dětech, a to nejen pro rodiče, ale jako skvělou literaturu například i pro pedagogy, psychology, výchovné poradce a mnohé jiné, kteří se zajímají o děti, jejich vývoj a výchovu.
Trauma očima dítěte – Peter A. Levine, Maggie Kline
Už jste pravděpodobně zaznamenali, že se intenzivně zajímám o téma vývojového traumatu, a tak o něm čtu i zajímavé knihy, články, studie, statistiky. Miluju to! Tento týden jsem dočetla další vynikající knihu, která se jmenuje TRAUMA OČIMA DÍTĚTE A a napsali ji Peter A. Levine a Maggie Kline. Pokud vás podobná témata zajímají, s touhle knihou rozhodně nešlápnete vedle. Je opět (jako i další knížky, které jsem zatím četla) plná zajímavých a poučných informací. Najdete v ní i konkrétní tipy, návody a postupy, jak pracovat s traumatizovanými dětmi (takže se kniha hodí nejen pro rodiče, ale třeba i pedagogy, psychology, výchovné poradce a podobně). Díky knize Trauma očima dítěte jsem si opět o mnohé rozšířila obzory, znalosti a vědomosti o tom, jak na nás působí traumatické události, které v průběhu života zažíváme a jaký vliv mají na naše další prožívání. Knížku moc doporučuji i vám.
Najdete v ní i tento úryvek:
Trauma spočívá v nervové soustavě – nikoli v události!
K traumatu dojde, když nás zasáhne jakákoli situace jako blesk z čistého nebe; přehltí nás, jsme v jejím důsledku jiní a odpojení od svého těla.
Všechny ochranné mechanismy, které jsme měli, jsou podkopány, a my se cítíme naprosto bezmocní a zoufalí. Je to, jako by nám někdo podtrhl nohy.
Trauma je protikladem síly. Náchylnost k traumatu se u jednotlivých lidí liší, záleží zde na celé řadě faktorů, zvlášť na věku a předchozích traumatech. Čím je dítě mladší, tím je pravděpodobnější, že ho přehltí běžné situace, které by na starší dítě nebo dospělého neměly takový vliv.
Dosud se všeobecně věřilo, že symptomy traumatu jsou výsledkem a ekvivalentem druhu a rozsahu vnější události. Míra stresující události je sice důležitým faktorem, trauma však nedefinuje. Je to proto, že „trauma nespočívá v samotné události, trauma spočívá v nervovém systému“. Podstata „jednorázového“ traumatu (narozdíl od přetrvávajícího zanedbávání a zneužívání) spočívá ve fyziologii spíše než v psychologii. Když se setkáme s nebezpečím, nemáme čas přemýšlet; naše prvotní reakce jsou tedy instinktivní. Základní funkcí našeho mozku je zajistit přežití! Jsme tak naastaveni. U kořenů traumatických reakcí je naše 280 milionů let staré dědictví – dědictví, které sídlí v nejstarších a nejhlubších strukturách mozku, jež jsou známé jako plazí mozek.
Když tyto primitivní části našeho mozku zaznamenají nebezpečí, automaticky aktivují nesmírné množství energie – v podobě přílivu adrenalinu, díky němuž například může matka nadzvednout auto, pod kterým leží její dítě, a odvést ho do bezpečí. To v nás vyvolá bušení srdce a více než 20 dalších fyziologických reakcí, které nás mají připravit na to, abychom mohli bránit a chránit sebe a naše milované. Při těchto rychlých mimovolních změnách v organismu dochází ke změně směru toku krve od trávicích orgánů a kůže, a krev začne proudit do velkých motorických svalů sloužících k útěku, začneme rychle a mělce dýchat a sníží se obvyklá hladina vyměšování slin. Zornice očí se rozšíří, čímž se zvýší schopnost očí přijímat více informací. Zvýší se srážlivost krve, schopnost slovního vyjadřování se naopak sníží. Svalová vlákna začnou být velmi vzrušivá, často až do té míry, že se začnou třást. Naše svaly také mohou selhat ve strachu, díky tomu, že se celý systém přehltí a uzavře.
Děti jsou taky lidi – Zdeňka Šíp Staňková
Ráda bych vám doporučila knihu Děti jsou taky lidi, kterou napsala Zdeňka Šíp Staňková. Není to snadný čtení, možná u něj budete plakat, protože se ve vás otevře vaše bolavé téma nebo prostě “jen” budete soucítit s těmi, kdo ty příběhy zažili. I někteří z nás dobrovolníků plakali nebo to museli jít “rozchodit”, když jsme se těmi příběhy probírali. Ale přesto (nebo snad PRÁVĚ PROTO) vám doporučuju, abyste si tuhle knížku přečetli. Jsou v ní totiž kromě autentických příběhů i ohromně důležitý informace o tom, jak nás ovlivňuje to, co jsme zažili v dětství, proč máme někdy tendence omlouvat nehezký chování rodičů a spoustu a spoustu dalších. Stejně jako Zdeňka, i já věřím, že Děti jsou taky lidi a vždycky ráda podpořím cokoli, co napomůže tomu, abychom si to opravdu uvědomovali a chovali jsme se k dětem s láskou, úctou, respektem a pochopením. Pro mě to nejsou prázdný pojmy. Je to něco, co s našimi dětmi dennodenně žiju, jak se chovám i k cizím (nejen) dětem a jestli se mi ještě poštěstí mít miminko, budu tak přistupovat i k němu, protože přirozeně intuitivně cítím (a koneckonců i na dětech samotných vidím), že to, jak to “dělám”, je ta nejlepší cesta.
Sama na sobě cítím, jak jsem za toho cca 3/4 roku spolupráce se Zdeňkou a dalšími skvělými lidmi ještě víc lidsky vyzrála, povyrostla a jak moc jsem se vzdělala nejen v oblasti vývojového traumatu, přístupu k dětem, vzdělávání a dalších tématech, protože jsem se tím vším ještě víc obklopila, čtu o tom články, knihy, výzkumy, statistiky a pořád mě to baví a dává mi to smysl. Věřím, že i díky tomu všemu můžu (my všichni můžeme) nejenom zlepšovat životy svých a blízkých dětí, ale taky se sami postupně uzdravit ze svých vlastních zranění. A to vždycky stojí za to!
Díky, že můžu! 
V knize najdete i tento úryvek:
Omlouvat se dětem? Mnohým z nás to připadá k smíchu. Čím to? Bojíme se, že ztratíme “autoritu”? Že se “shodíme”? Že přiznáme chybu, selhání? Nebo je za tím stud maskovaný “tvrďáctvím”, protože někde hluboko cítíme vinu, což je tak moc nepříjemná emoce, že se jí stůj co stůj chceme vyhnout? Možná jsme jako děti byli za chyby trestáni, pokud ne doma, tak ve škole zcela určitě. Stres, nevyžádané hodnocení, srovnávání, známkování a absence moci nad vlastními životy bohužel netvoří zrovna skvělé prostředí pro rozvoj emoční zralosti. Jako bychom se emocí a jejich projevů – našich i cizích – tak báli, že je potřeba je skrývat, abychom nebyli zranitelní. Omluvit se, projevit lítost znamená otevřít své srdce, odhalit zranitelné místo. Možná jsme v dětství až příliš často zažívali zkušenost, že místo přijetí a opečování našich duševních a emocionálních ran nám do nich okolí sypalo sůl. Naučili jsme se je zabetonovat tak, aby je už nikdy nikdo neodkryl, aby do nich už nikdo nemohl rýpat. Potíž je v tom, že nejsme schopni zabetonovat jen některé emoce. Když potlačujeme ty “negativní”, nejsme schopni naplno prožívat ani ty pozitivní. Ztrácíme empatii, soucit. Zatvrdneme vůči sobě i ostatním. A předáváme štafetu zranění dál a dál.
Vytvoříme si obranné mechanismy, které mají chránit naši integritu a obraz, který jsme si o sobě, ale i o světě kolem vytvořili. Potřebujeme zůstat celiství a zachovat si psychickou rovnováhu, zejména ve chvílích, kdy pocítíme nepříjemné emoce, jako jsou stud či vina. Často si tyto emoce vůbec nepřiznáme nebo si jich ani nejsme vědomi. V takovou chvíli reagujeme agresí či únikem ze situace různou formou, jen abychom se nemuseli postavit svým pocitům. Takovými obrannými mechanismy mohou být i snaha obrátit pro nás zraňující situaci v žert, racionalizace, projekce či popření. Někteří hledají únik v závislostech nejrůznějšího typu v podstatě na čemkoli – na práci, na svém vzhledu, na jídle, chemických substancích, vztazích, sportu, neustálé aktivitě, ale i seberozvoji, či dokonce třeba i na sebeobětování pro ostatní. U jiných se rozvinou nejrůznější poruchy osobnosti, chování či učení. Typickým příkladem obranného mechanismu popření a zlehčování je velmi běžný výrok, kterým mnoho lidí reaguje na příběhy o tom, co vše může být pro dítě traumatizující: “Já jsem v dětství taky sem tam dostal facku a vůbec mi to neublížilo, naopak, jsem za to rád, protože ze mě vyrostl slušný člověk!” Jednou jsem na tuhle reakci pánovi na Twitteru odpověděla: “Vyrostl z vás někdo, komu připadá normální a žádoucí uhodit slabšího. Gratuluji.” Nebylo to příliš empatické, uznávám. Bohužel pro lidi, kteří obhajují ubližování dětem jako žádoucí výchovné strategie, se mi někdy hledá empatie těžko. Přesto právě soucit je přesně to, co by tito lidé potřebovali. Kéž by to pro nás nebylo tak obtížné. Pochopili jsme totiž, jak moc mohou podobné věty a chování rodičů k dětem vedené tímto přesvědčením ublížit. Bohužel pokud se tito lidé – mnozí z nás jimi ještě nedávno také byli a není na tom nic odsouzeníhodného – nesetkají s někým, kdo jim pomůže nahlédnout jejich vlastní hluboko uložené bolesti, řetězec zraňování se nepřeruší.
S láskou i rozumem – Ivana Procházková, Jitka Ševčíková, Michaela Tilton
Ne se vším v této knize souhlasím, mnohé pasáže mi byly tzv. proti srsti, ale já nikdy nic z toho, co čtu, neberu jako dogma. Z každé knihy si vezmu to, s čím souzním, co je mi blízké a ostatní nechávám být. Rozhodně vám ale knihu doporučuji, je dle mého názoru velmi zajímavá, inspirativní a podnětná, co se týče přístupu k dětem a dětské psychiky.
Už od dětství se neustále poměřujeme. Poměřujeme se, protože všichni poměřují nás. Snad to ani jinak neumíme. V den narození nám napíšou míry a váhy, změří tlak, krev, obvod hlavičky a zabarvení kůže, a pak nás poměřují, jak jíme, pojeme, přibýváme na váze. rosteme, jak se chováme, vyvíjíme a jak z toho vycházíme v porovnání s druhými. Nejraději bychom měřili všechno, co se měřit dá. S tím se chlubíme nebo soutěžíme, nebo naopak tajíme výsledky a v duchu se užíráme… Proč sousedův Kubíček umí říct má-ma už v devíti měsících? Zato Evička znakuje snad už od peřinky a zvládá vyjádřit více než osmdesát slov. Natálka už v roce chodí a umí všechny barvy. A Honzík je tak nádherné, chytré a usměvavé miminko, že vzbuzuje obdiv, závist a pozornost všech maminek v dětském koutku.
Co vlastně chceme zjistit? A co nám poměřování a hodnocení přináší? Jak vypovídá o tom, jestli jsme šťastní a sami sebou? A jak jsou šťastné naše děti?
