Když vztah už nejde zachránit

Často se mluví o krizi rodiny. Dnes se každé druhé manželství rozvádí, děti se stále častěji rodí nesezdaným párům. A také se nezřídka děje, že se po čase tyto vztahy „na psí knížku“ rozpadají. A jsou-li v takovém vztahu už přítomny i děti, o to složitější může ukončování takového vztahu být.

Kdybychom se zeptali svých babiček, velká část z nich by jistě řekla, že takový přístup nebyl v jejich mládí zvykem. Že když se ve vztahu objevil problém, snažily se je obě strany vyřešit a rozhodně to pro ně nebyl impuls pro to, aby hned někdo ze vztahu utíkal. Ano, je pravda, že třeba i moji prarodiče spolu byli téměř celý svůj život. Když slyšíme, že je někdo s někým ve vztahu třeba přes 50 nebo 60 let, zní to krásně. Protože asi všem musí být jasné, že za ty dlouhé roky ani v těchto vztazích nebylo všechno jen růžové. A přesto spolu manželé (partneři) přečkali nejrůznější pády, krize a nepříjemnosti a stejně tak si pak po svém boku užili štěstí a radostné chvíle.

Když se někdo v té době rozvedl, jako by měl na čele vypálený nějaký nelichotivý cejch. Lidé se na něj dívali možná až s opovržením a zkrátka a dobře rozvod byl tehdy řekněme až to krajní řešení.

Dnes je doba a situace jiná a jako vzácný úkaz se jeví spíše ta manželství nebo partnerství, kdy spolu dotyční stále žijí a vydrží spolu i všemožné krize a problémy. Spíš se ale setkáváme s těmi opačnými případy. I vztahy těch, kteří spolu před svatbou žili i několik let, po uzavření manželství krachují třeba do roka, do dvou. A nebo pár nestvrdil svůj vztah na radnici či před Bohem, ale najednou se dostane do situace/období, kdy se zdá, že cesta z problémů neexistuje. U některých jsou na denním programu hádky, nedorozumění, scény, v ještě horším případě vyhrožování nebo fyzický a psychický teror.

Bylo by jistě na zajímavou diskuzi (a já se jí rozhodně nebráním), kde jsou ony hranice toho, kdy ještě má smysl chtít s partnerem narušený vztah opravovat a zlepšovat a kdy už je lepší jít si vlastní cestou. O tom ale třeba v nějakém dalším článku. Dnes se v tomto chci zaměřit na děti.

Není výjimkou prohlášení, že žena s mužem zůstala tzv. kvůli dětem. Nechce ze vztahu odejít, přestože je v něm třeba velmi zraněná a nespokojená, protože si pro své děti přeje zachovat kompletní rodinu. Nechce, aby děti rozchodem a odloučením rodičů trpěly. Nechce je vystavovat rozvodu a případným nehezkým tahanicím nejen o majetek. A je přesvědčená (mluvím teď primárně o ženách, protože si myslím, že tímto způsobem v takové situaci ženy přemýšlí častěji než muži), že tím pro své děti dělá to nejlepší. Že zůstane s mužem, kterého nemiluje a který ji třeba psychicky ničí (důvody samozřejmě mohou být i jiné). A nějak to vydrží, protože KVŮLI DĚTEM to přece stojí za to.

Já tohle téma vnímám trochu jinak. Nejde přece o to to ve vztahu NĚJAK VYDRŽET, DOKLEPAT. Jde o to, že jsme pro život dostali jen omezený čas a pakliže se s někým necítíme dobře, nejsme s ním šťastní nebo nás nedej Bože nějakým způsobem partner terorizuje, je v pořádku odejít. A najít třeba za čas někoho, s kým zase šťastní budeme. Hlavně, když zase budeme moct volně dýchat.

Samozřejmě, že jsem PRO všema deseti, aby se partneři snažili své problémy vyřešit a zvládnout. Aby se nevzdávali po prvním, druhém nebo třetím konfliktu a nebalili hned kufry. Na druhou stranu jsou určitě i situace, kdy vztah prostě nefunguje. Kdy se dva lidi, kteří se milovali, natolik odcizí, že už spolu nedokážou být. A když spolu jsou, dochází stále častěji k těm hádkám, urážkám, vulgaritám konfliktům nebo nejrůznějšímu napadání fyzického nebo i psychického rázu. A já si naprosto a celou svou bytostí stojím za tím, že jsou situace, kdy ANI KVŮLI DĚTEM nemá smysl snažit se udržovat vztah, který nefunguje a spíš nás ničí. Naopak Z LÁSKY K DÍTĚTI (a k sobě samé/mu) je dle mého názoru takový nefungující vztah ukončit.

Jednoduše proto, že i v momentě, kdy se partneři rozejdou a dítě nebude denně vyrůstat s oběma rodiči najednou, velmi pravděpodobně z toho bude mít daleko menší šok a trauma, než když bude dennodenně vystaveno křiku, nadávkám a útokům jednoho blízkého na toho druhého. V takovém případě je, zdá se mi, mnohem přijatelnější pro všechny strany, aby dítě mělo příležitost se ukotvit a cítit se doma bezpečně.