Poslední dobou slyším tuhle větu (bez otazníku) velmi často od svých nejmilovanějších. Přiznám se, že v určitých momentech mě ta věta neskutečně vytáčela a zdálo se mi, že větší nesmysl snad na světě neexistuje. Že je to jen prázdná fráze o ničem, protože ….
Uvedu všemožné příklady, které mě teď napadnou …
Říkáme si: Co je to za blbost, že všechno je tak, jak má být, když …
… jsem hodně (vážně) nemocný/á a je mi hrozně …
… nemám dost peněz a nemůžu najít práci …
… zemřel někdo, koho jsem miloval/a …
… mě opustil/a partner/ka a ta bolest a prázdnota je nesnesitelná …
… jsem totálně na dně a nemám už ani kousek síly, abych se vyškrábal/a zase nahoru …
…. mám deprese/úzkosti nebo jiné psychické problémy …
… se cítím jako nejosamělejší člověk na světě (zatímco VŠICHNI jsou šťastnější než já … )
….
….
:…
Za těch pár teček můžeme dosadit v podstatě jakoukoli náročnou situaci, ve které se právě nacházíme a všechny ty strašný pocity, který nás možná teď uvnitř tíží.
Velmi důvěrně znám ten pocit, že už to v životě nezvládnu, protože to, co se děje, je nad moje síly. A že už se snad ani nechci o nic snažit a hledat ze dna cestu ven! Že už bych se na všechno jednoduše vykašlala, protože „můj život je prostě strašný a já už nemůžu“. NEMŮŽU! A nechci! Znám ten pocit velmi zblízka a měla jsem ho během života mnohokrát. Přestože si spousta lidí myslí, že když tzv. pomáhám lidem a denně házím na Facebook motivační příspěvky pro jiné, asi mám sama život jako v pohádce, všechno mi vždycky vychází a jsem 24 hodin denně 7 dní v týdnu štěstím bez sebe. Samozřejmě, že to tak není. Všichni jsme lidi a každý máme své malé i velké bolesti a trápení. Vy i já.
A v tu chvíli asi neexistuje (pardon, ale záměrně použiju tohle slovo) DEBILNĚJŠÍ věta než když k nám někdo přijde a řekne: VŠECHNO JE TAK, JAK MÁ BÝT!
Mozek se přirozeně brání
Vím, jak se ve mně vždycky všechno sevřelo a měla jsem chuť křičet, že tohle snad nemyslí ten člověk vážně. Jak může být PROBOHA všechno tak, jak má být, když prožívám/e takový katastrofy a hrůzy??? Vím, jak se proti tomu mozek bouří, jak má ego tendence řvát a něco proti tomu namítat. A to je přesně ono!
V hlavě totiž máme nějakou svou ideální představu o tom, jak má náš život vypadat, jakým směrem se má ubírat. Máme většinou jasnou vizi toho, kdy jsme šťastní a cítíme se dobře. Víme, co k tomu potřebujeme. A kdykoli z toho „ideálu“ vybočíme a stane se nějaká katastrofa (která někdy skutečně vypadá jako nezvladatelná a nad naše síly), začneme panikařit, křičet, plakat, bouřit se proti tomu, ... Nejsme schopni s nadhledem přemýšlet, jestli to třeba neznamená i něco jiného, jestli v tom třeba není záměr. Začne nás děsit, že nemáme svůj život pod kontrolou. Že nevíme, co bude dál, bojíme se a máme pocit, že TOHLE už určitě nezvládneme.
Přemýšleli jste někdy nad tím, co by se stalo, kdybyste dokázali jako zázrakem vypnout všechny ty červený kontrolky, který vám blikají v hlavě a v panice křičí: TO JE HRŮZA, co se mi děje!! HRŮZA!! NEDÁM TO! NEDÁM TO! NEDÁM TO!…? Přemýšleli jste někdy nad tím, co by se stalo, kdybyste ÚPLNĚ přestali té situaci vzdorovat a uměli tyhle panické signály těla i duše vypnout a jenom přijali, že teď je situace, jaká je? Co by se stalo, kdybyste přestali KECAT ŽIVOTU DO TOHO, CO A JAK má ve vašem životě být a vypadat?
Důvěřovat životu!
Tohle je něco, co se sama stále učím! DŮVĚŘOVAT! Sobě a životu! A hádám, že když to zvládneme, dostaví se obrovská úleva. Protože CO KDYŽ JE opravdu VŠECHNO TAK, JAK MÁ BÝT? Byť se nám to někdy zdá naprosto šílený! Nemůže to třeba být všechno OK tak, jak to teď je i se všemi těmi těžkostmi? Jako součást toho, kým jsme a kým máme být? Co na tom, že teď zrovna nevíme proč?
Nevím, jak to máte vy, ale ještě se mi nikdy nestalo, že by to v životě nějak nedopadlo! Nutno dodat, že nakonec to vždycky dopadlo dobře (i když někdy třeba trvalo delší čas než jsem to pochopila) a často mnohem líp než jsem si na začátku při těch mizerných pocitech myslela. Všechny ty problémy a „nezvladatelné“ situace jsem vždycky zvládla, nikdy jsem to nevzdala a jsem pořád tady. Stejně jako vy jste to zvládli. A tímhle šíleným slohem chci vlastně říct něco velmi prostého – Proč v krizích podezříváme život, že nás chce úplně zničit, když nás nakonec vždycky dovedl tam, kam měl? Na správné místo, ke správnému člověku, k pochopení, uvědomění si něčeho, ke zkušenosti ….? Učím se důvěřovat sama sobě, svým silám a schopnostem, tomu, že jsem kompetentní zvládnout COKOLI. Ať se mi v životě stalo ledacos těžkého, s úctou a pokorou musím uznat, že život vlastně NIKDY nešel proti mně.
A když si tohle naplno uvědomím, dojde mi, že vždycky JE VŠECHNO TAK, JAK MÁ BÝT. Nemluvím teď o pasivitě a nemožnosti tvořit si vlastní život. Mluvím o důvěře v něj. V to, že všechno je vlastně v pořádku přesně tak, jak se to děje. Když tu myšlenku připustím, důvěřuju a mám klid v duši. Protože život ví, co a proč se děje právě takhle. A mám takový pocit, že my lidi to nakonec taky vždycky pochopíme.
