Při přípravě na dnešní rozhovor jsem se dočetla, že dnes zhruba každé čtvrté těhotenství končí potratem. Velmi pravděpodobně tak každý z nás má ve své blízkosti ženu s touto bolavou zkušeností nebo jsme ji prožily na vlastní kůži. Přesto mám pocit, že se o ní do nedávna příliš nemluvilo.
Klára Antonova Fischleinová, autorka projektu Vypni hlavu, pomáhá ženám po ztrátě miminka…
Klári, jak a proč vznikl Váš projekt Vypni hlavu?
Vypni hlavu vzniklo v reakci na můj potrat, který se stal v říjnu 2019. Koncem toho roku, když přišly klidné vánoční týdny a já měla prostor přemýšlet a hlavně cítit, co a jak chci změnit, se poprvé objevil nápad na tvorbu tematických relaxačních nahrávek.
Chtěla jsem lidem pomoct od chronického stresu, napětí a úzkostí. Sama jsem s tím už delší dobu ve vytíženějších obdobích bojovala. Jak jsem se dostávala hlouběji do tvorby v rámci Vypni hlavu, zjišťovala jsem, že se chci zaměřit i na téma ztráty miminka a pomoci ostatním ženám. Byla to pro mě součást přijetí vlastního potratu. Přála jsem si dát té bolestivé zkušenosti nějaký pozitivní přesah a zachovat na dceru živou památku, která tvoří dobro.
Dnes už dokážete o ztrátě své holčičky otevřeně mluvit. Vnímala jste Vypni hlavu v počátku jako nějakou formu vlastní terapie?
Rozhodně. Díky tomu, jak jsem to téma znovu a znovu probírala se ženami v rozhovorech svého prvního online programu Po potratu silnější, jsem získala už několik měsíců po ztrátě nadhled, který jsem ani nečekala. Překvapilo mě, jak silné a léčivé je potkávat se s dalšími andělskými maminkami a moci bez studu mluvit o tom, co jsme která prožila, jak jsme se cítily… Při konverzaci s lidmi, kteří tímto neprošli, nikdy není možné dosáhnout až takového souznění.
Než jsem na sociálních sítích objevila Vás, neznala jsem do té doby nikoho, kdo by ve veřejném prostoru hovořil o potratu, zamlklém těhotenství, interrupci nebo o smrti dítěte krátce po narození. Je tohle téma pro českou společnost stále tabu?
Já jsem pohybuji v bublině, kde je toto téma rozebírané čím dál častěji, takže se mi těžko posuzuje, jak to je obecně. Před dvěma roky, kdy jsem Vypni hlavu spouštěla, jsem asi byla jedna z prvních, které do toho šly takhle intenzivně a skrze vlastní příběh.
Ztráta miminka snad už pomalu přestává být vyloženě tabu, ale stále je to téma neoblíbené, pro mnohé nepříjemné a špatně uchopitelné, co se týče podpory blízké ženy, jíž tohle potkalo. Lidi si s tím zkrátka nevědí moc rady a nelze se divit. Docela často komunikuji i s kamarádkami nebo sestrami žen po potratu. Ptají se, jak mohou pomoci a nezranit nevhodnými formulacemi… Taková starostlivost mě pokaždé dojímá. Kéž by se každé ženě po ztrátě miminka dostalo citlivé podpory.
Z Vaší zkušenosti z komunikace se ženami, liší se nějak prožívání ztráty miminka v počátku těhotenství a potratu v pozdější fázi?
Přiznám se, že tohle je moje nejméně oblíbená otázka. Já osobně nemohu porovnávat, protože mám zkušenost jen s biochemickými těhotenstvími, tedy tím úplně nejranějším potratem, a s potratem ve 2. trimestru spojeným s porodem miminka.
Když to posoudím, jak říkáte, z komunikace se ženami, tak samozřejmě čím později ztráta přijde, tím je obvykle traumatičtější, protože je spojena buď s dlouhodobým stresem z vyšetření se špatnými výsledky, nebo s šokem a porodem mrtvého miminka. To ženě otřese celým světem a navždy ji to změní.
Na druhou stranu každá máme jinou povahu a každé nevydařené těhotenství se odehraje v kontextu odlišného životního příběhu. To dělá v tom, jak se k takové zkušenosti postavíme, strašně moc. Takže někdy ženu potrat v počátku těhotenství může zdrtit více než jinou pozdější ztráta. Hraje roli spousta faktorů, takže je to vždy individuální a nelze porovnávat.
Mnoho lidí při kontaktu se ženou, která prošla touto bolavou zkušeností, používá nevhodné věty…
Jedna z nejčastějších ubližujících reakcí je právě srovnávání, kterého jsem se dotkla v předchozí odpovědi. Věty typu: „Podívej, ta a ta potratila 3x a teď čeká zdravý miminko.“ ; „Buď ráda, že to odešlo teď a ne jako u našich sousedů v půlce těhotenství.“
Hodně bývá také tendence odvádět pozornost k dalšímu těhotenství: „Za pár měsíců si uděláte další.“ a statistikám: „Tohle se stává každý druhý.“
Spousta žen si stěžuje také na reakce typu: „Lepší než kdyby se narodil mrzák.“ ; „A to by ses chtěla zbytek života starat o nemocný dítě?“
Jak nejlépe můžeme ženu v tu chvíli podpořit?
Zrovna nedávno jsem na toto téma vytvářela video k sobě na Instagram, protože si mě tam občas nacházejí i příbuzní andělských maminek a čerpají inspiraci, jak ženě citlivě pomoci. Zase je nutné říci, že jsme každá originál a potřebujeme trochu něco jiného.
Ale jako takový základ vidím to, že ženu obejmeme nebo chytíme za ruku a řekneme jí, že jsme tu pro ni, až si bude chtít promluvit. Když pláče, podáme jí kapesníčky a zeptáme se, jestli pro ni můžeme něco udělat. Nic moc nezkazíme ani slovy jako: „Bude zase líp, neboj.“ Zároveň je ale důležité, abychom dotyčné daly najevo, že má právo být zdrcená, že nemusí nikam spěchat, ani mluvit, pokud zrovna nechce… Hlavně nezobecňovat a nezlehčovat její ztrátu.
Co říkáte na rituál jako formu rozloučení se s miminkem? Třeba symbolické poslání lodičky po vodě nebo napsání dopisu svému děťátku? A máte s ním zkušenost?
Rituály jsou velmi přínosné. Celý náš život je rituály orámován – křtiny, narozeniny, svatby, pohřby… Je to způsob, jakým oslavujeme pozitivní události, ale také uzavíráme etapy, které skončily. Pro psychiku je ukončení nesmírně důležité. Ať už zapálíme svíčku, pustíme po vodě lodičku, rozptýlíme popel nebo třeba vypustíme lampión popsaný vzkazy…
Způsobů je mnoho a je dobré si vymyslet vlastní podobu i načasování rozlučkového rituálu, abychom na něj vzpomínali s láskou. Stejně tak je krásné udělat rituál pro pozvání další dušičky, když se rozhodneme znovu zkusit otěhotnět. Otevíráme tím pro ni prostor v našem životě i srdci.
Jakými způsoby Vy sama pomáháte ženám po ztrátě miminka?
Na mém Instagramu ženy najdou hodně příspěvků o ztrátě miminka – některým pomáhá už jen to, že si je pročtou, včetně komentářů mých úžasných sledujících. U mě na webu jsou pak relaxační nahrávky a online programy zaměřené na regeneraci těla i mysli po potratu či nevydařeném porodu. Tyto programy lze pojmout i jako přípravu na další těhotenství, které bývá spojené s řadou obav.
Mojí srdcovkou jsou osobní online konzultace. Při těch pomáhám ženám individuálně na základě jejich prožitku. Proberu s nimi vše, co potřebují, nabídnu jiný úhel pohledu a hlavně antistresové/harmonizační techniky, díky kterým se více uvolní a naučí se pracovat se strachem.
Konzultacím se věnuji od začátku roku 2021, protože mi stále více žen psalo, že souzní s mými příspěvky nebo že prošly mým online programem a rády by si promluvily osobně. Dodneška mi v rámci zpětné vazby snad vždy píší, že pro ně bylo obrovskou úlevou mluvit s někým, kdo prožil „to samé“ a před kým se nemusejí stydět říct cokoliv.
Jen upřesněním, že nejsem psycholožka – psychologii studuji pouze formou certifikovaného kurzu. Principy, které ženám nabízím, vycházejí z technik sebekoučování, mindfulness a dalších antistresových metod. Jsou to návyky, které nemohou ublížit a lze je klidně kombinovat s terapiemi u psychologa, což řada mých klientek praktikuje.
Jak se žena může připravit na další těhotenství nebo se mu vůbec otevřít po tom, co o miminko přišla? Jaké největší obavy nebo oblasti je před tím potřeba poléčit?
Ideální je před dalším těhotenstvím to předchozí nevydařené zcela uzavřít. Tím neříkám zapomenout. Naopak stále opakuji, že zapomenout nejde. Stejně jako kvůli novému vztahu nevytlačíme z paměti předchozí partnery. Potrat je zkušenost, která k nám patří, formuje nás – cílem je přijmout události tak, jak jsou. Přestat to hodnotit a říkat si co by kdyby… Toto těhotenství mělo trvat právě tak dlouho, jak trvalo. Žádná jiná realita není.
Každá z nás dojde k tomuto přijetí jinou cestou, proto se ženami ráda pracuji individuálně a vedu je k tomu, aby se soustředily na sebe a své potřeby. Já jen naslouchám, ptám se, nabízím a doporučuji, ale ony samy si musejí vyzkoušet a ponechat/vyřadit to, co jim (ne)vyhovuje.
Nicméně abych odpověděla trochu konkrétněji, vrátím se k rituálu rozloučení, který jsme zmínily. Ten by měl proběhnout vždy – shodují se na tom i psychologové a terapeuti různých směrů. Dále by si žena měla dopřát vlastní tempo fyzické i psychické regenerace, neměla by být nikým ani sama sebou tlačena do dalšího otěhotnění, dokud na něj není připravená. Pokud se projevují silné strachy či úzkosti, není selhání vyhledat odbornou pomoc. Takové problémy nezmizí, když zůstanou neřešené. Mají tendenci se vracet.
Důležitým se také může stát ženský kruh nebo podpůrná skupina žen se stejnou zkušeností…
Přesně tak. Jak už jsem zmínila, toto sdílení je obrovsky silné a blahodárné. Od začátku tohoto roku pořádám tematické online ženské kruhy – mojí vizí je 1 až 2 měsíčně – a ten pro andělské maminky proběhl hned jako první koncem ledna. Bylo to úžasné setkání plné dojemných příběhů silných a inspirativních žen. Moc bych si přála, aby se těmto online setkáním v mé komunitě dařilo. Vidím v tom pro všechny zúčastněné, včetně mě, velký přínos.
Dostáváte od žen informace o tom, jakou roli ve vypořádávání se s potratem hrají jejich partneři? Mají v nich ženy oporu, nebo máte spíš pocit, že tu zkušenost muži vnímají natolik jinak, že je pro ně těžké pochopit pocity ženy?
Na podporu partnera se vždy ptám, protože jsem si všimla, že to hraje v průběhu smiřování zásadní roli. Naštěstí se většina mužů snaží chovat citlivě a partnerku vyslechnou, netlačí na ni s dalším těhotenstvím apod. Hluboké vcítění tam ale většinou chybí – pochopitelně. Zaprvé muž se těžko vžije do ryze ženské zkušenosti, zadruhé je pro něj těhotenství, zvláště v prvním trimestru, abstraktní. Kór dnes, kdy s ženou třeba nemohou na vyšetření, takže miminko neviděli ani na ultrazvuku, neslyšeli srdíčko… Myslím, že partneři většinou dělají maximum, co dokáží, ale bohužel to nemusí znamenat, že to ženě po potratu stačí.
Co byste doporučila ženám, které ve dnech výročí (den potratu nebo předpokládaný termín porodu) prožívají svou bolest o to silněji?
Aby se tomu smutku nebránily a vytvořily pro něj prostor. Například tím, že si vezmou dovolenou v práci nebo nevycházejí nikam mezi lidi. Můžou zapálit svíčku, poplakat si nebo miminku napsat dopis, nahlas si s ním popovídat… Jak to cítí. Často to bývá tak, že se v nás už dny nebo dokonce týdny před tímto výročím kumuluje emoční tlak. Víme, že se blíží smutný den. Když si pak dovolíme pustit emoce na povrch, autenticky je prožít, tenhle tlak po výročí poleví.
Jak může žena pracovat se strachem, že při dalším těhotenství potratí znova?
V tomto zase každé z nás pomůže k úlevě něco trošku jiného a často se to i mění. Než otěhotníme, můžeme se obávat něčeho odlišného než pak v průběhu těhotenství. Důležité je nevytvářet si nesmyslné nároky – neočekávat, že se strachu zbavím úplně a nevyčítat si, že se chvílemi stresuji. To je život. Strach k němu patří, obzvláště když nám na něčem záleží.
Zároveň ale není v pořádku strachu propadat, trpět úzkostmi apod. Fajn pomůckou pro harmonizaci emocí jsou třeba individualizované Bachovy esence. Ty se dají užívat i v těhotenství. Nebo různé typy terapie, kde se žena svěří s konkrétními myšlenkami, pojmenuje je a cíleně zapracuje na rozpuštění svých obav. Jde o kontinuální práci na sobě. Nevyžaduje hodiny denně, ale pravidelnost, trpělivost a laskavost vůči sobě jsou zásadní.
Ráda také zmiňuji víru. To, že další těhotenství vyjde, nám nikdo nezaručí. Když v sobě najdeme víru, že tentokrát miminko zůstane a narodí se zdravé, je to ta nejlepší psychická opora. K tomu ženy v rámci psychické přípravy na těhotenství nebo v probíhajícím stresujícím těhotenství vedu často.
Chtěla byste na závěr ženám, maminkám andílků něco vzkázat, nějak je povzbudit?
Aby se nevzdávaly, i když jsou některá období po potratu velmi vyčerpávající a emoční vlny se střídají. Aby se přestaly podceňovat, srovnávat a hodnotit. Aby děkovaly svému tělu, že otěhotnělo, a s láskou ho podpořily v regeneraci. A aby nepřestávaly věřit ve splnění svého mateřského snu.
