Ať je každý den slavnostní

Taky míváte vždycky prvního ledna takový ten slavnostní pocit? Pocit, že máme před sebou nový čistý nepopsaný list a odteď že bude všechno lepší, krásnější, radostnější? Dáváme si předsevzetí, že přestaneme kouřit nebo začneme cvičit, nastavujeme cíle, sníme, toužíme, věříme a jsme plní naděje. Že teď to bude jiné.

Abychom za pár dní nebo týdnů zjistili, že každý rok je to vlastně skoro stejné. Cvičit dost možná nevydržíme déle než týden, znovu jsme se pohádali s mámou, takže o usmíření nemůže být ani řeč, v práci zase potkáváme toho protivného kolegu, co nám dokáže zkazit celý den a do toho pořád nemáme toho vysněnýho chlapa a přitom si ho tak moc přejeme.

Věřím, že tato zlomová data jsou fajn, pokud si je nepustíme příliš k tělu. Pro mnohé z nás, kteří máme pevnou vůli a nadhled, mohou být skutečně jakýmsi milníkem, který nás motivuje a nakopává, abychom opravdu začali od nuly a svůj život si vytvořili právě tak, jak si přejeme. Pro jiné je ale prosinec a začátek ledna naopak velmi stresujícím obdobím, a to zejména proto, že jsme „z ničeho nic“ konfrontovaní se svou (neúspěšnou) realitou. Hledíme od očí své „neschopnosti“, slabé vůli a dochází nám, že ve svých plánech a předsevzetích selháváme. Možná nás pak napadne, proč se vlastně o něco snažíme?

Ruku na srdce – i v tomto roce nás (bohužel či bohudík?) čekají nepříjemné a bolavé okamžiky. Chvíle, kdy budeme plakat, zlobit se, nezvládat. Kdy budeme čelit situacím, o nichž si velmi pravděpodobně pomyslíme, že nemáme šanci je zvládnout. Možná nás opustí někdo, koho milujeme. Možná si budeme připadat sami, opuštění a nemilovaní. Možná budeme mít občas pocit, že jsme na světě úplně zbyteční. Možná se nám nepovede něco, na čem nám velmi záleží. Možná se dostaneme do situace, při níž poznáme zblízka své vlastní démony, strachy a slabé stránky. Možná budeme hodně plakat, když už bude bolest nesnesitelná. Možná se dostaneme na dno, abychom tam našli důležité poznání.

Takový prostě život je. Málokdo (nebo snad nikdo?) má život jen prozářený sluníčkem a plný štěstí 365 dní v roce! I když by to bylo jistě krásné. Mějme na paměti, že tyto těžké chvíle nepřichází proto, aby nás zničily a my jsme přestali být na světě rádi. Přichází proto, abychom něco pochopili, něco se naučili a stali se ještě lepšími a silnějšími než jsme. Život je totiž kámoš! A přinese nám i spoustu radosti, lásky, skvělých příležitostí, někomu nového partnera, někomu miminko, které si dlouho přál. Přinese mnoho nádherných chvil s blízkými, nespočet obejmutí, parádních zážitků s přáteli, líbání, při kterém zavíráme oči, nepopsatelné pocity štěstí, na které už pak nikdy nezapomeneme. Přinese nám toho ještě mnohem víc, když se mu otevřeme.

A přesně tady někde mezi tímhle vším si dost možná uvědomíme, že ten rok a život jako takový je krásný PRÁVĚ PROTO, že je směsicí RŮZNÝCH barev, chutí, vůní, emocí, prožitků a zkušeností. Jednou brečíme smíchy a podruhé zase z hloubi srdce. Obojí je ve výsledku potřeba. Všechno to, co přijde, žijme OPRAVDOVĚ a děkujme za každé nové ráno, za každý den, který můžeme prožít. Někdy to bude procházka růžovým sadem, jindy právě naopak, ale přesně o to tady asi jde. Buďme šťastní a vděční za to, co máme a nezapomeňme za to děkovat! Každý den je darem, který si zaslouží mít stejně slavnostní nádech jako první leden. V každém tom dnu můžeme na sobě makat a změnit na sobě to, co chceme. V každém tom dnu se může stát (a děje) zázrak. V každém tom dnu můžeme změnit (něčí) svět. Svůj i těch, které potkáváme. Kéž ho měníme především láskou k sobě i k těm ostatním…